Drásal team
SEZONA 2008:
První závody se uskutečnily v sobotu 12.4. Byla to CHŘIBSKÁ 50
Dlašího závodu jsem se zůčastnila sama a byla to HOSTÝNSKÁ ČASOVKA
Někteří se zůčastnili závodu ORLÍK TOUR české spořitelny a někteří AUTHOR ŠELA MARATONU.
Potom následoval MALEVIL
Chomutov
příbramský permoník
jistebnice
gluzsica
Jako další závody by měly být:
Česká spořitelna BRNO - ČERNÁ HORA - BRNO
Česká spořitelna CHOMUTOV
Česká spořitelna PŘÍBRAMSKÝ PERMONÍK
Česká spořitelna JISTEBNICE
GLUZSICA - polsko (česká spořitelna)
Česká spořitelna OLOMOUCKÁ BUŘINKA
Česká spořitelna BIKEMARATON DRÁSAL
SALZKAMMERGUT TROPHY
Česká spořitelna RUBENA MANITOU ŽELEZNÉ HORY
Česká spořitelna PRAHA KARLŠTEJN TOUR
Česká spořitelna KARLOVARSKÝ AM BIKE MARATON
Česká spořitelna PRIESSNITZOVA ŠEDESÁTKA
Česká spořitelna CYKLOBRANÍ
Česká spořitelna JEŠTĚD TOUR
Česká spořitelna ODERSKÁ MLÝNICE
Česká spořitelna TRUTNOVSKA PADESÁTKA
A co už máme za sebou v sezoně 2007:
Vytoužené, dlouho očekávané, legendární Odry, část 2.
Po závodě následovalo uvedení všech zůčastněných do přijatelného stavu. Tj. sprcha, jídlo, některým bodla i hodinka spánku. Bylo potřeba nabrat nějakou energii na večer. Odry jsou závod, o kterém se mluví již dlouho před sezónou a zároveň i dlouho po sezóně. To, co se odehraje v Odrách se většinou nepodaří ututlat a ti smolaři, kteří se dopustí něčeho trapného nebo nepřípustného si mohou být téměř jistí, že do dalšího závodu bude většina účastníků KPŽ vědět, kdo, co, kde a s kým... Opět to začalo klasickým přacím ceremoniálem, kdy byly Zuzce, Hadříkovi, Michalovi a Petrovi předány dary k narozeninám. Zuza dostala parádní dort, který byl tak dobrý, až se nám všem dělaly boule za ušima. Ty správné obrátky nabral večer až v momentě, kdy někteří zjistili, že náš kámoš Přema leží sám v pivním stanu úplně pod obraz. Neobešlo se to bez nevinných kanadských žertíků v podobě rozetřené nutely po rukách, nohách a pleši, elektrikářských pásků zamotaných snad uplně všude, nějakých hříbků v ponožkách a schování kola, což jsme brali jako dobrý skutek, protože co kdyby mu ho někdo vzal...
Bohužel (nebo snad bohudík) se letos nekonaly žádné velké trapasy, ani nenastaly památné situace, ale stejně...byl to hezký závod a ten večer nakonec taky stál za to.
Vytoužené, dlouho očekávané, legendární Odry část 1.
Tak už je to zase tady. Pátek večer a my přijíždíme na místo určení- Klokočůvek u Oder. Díky pohotovosti naší Zuzky máme chatičky přímo v areálu startu, tudíž v centru všeho dění. Na prezentaci panuje obvyklý chaoz. Někteří probírají strategii zvolenou na zítřejší závod, jiní studují startovní listinu. Večer jdeme pěkně brzo do postele, protože nás čeká opravdu náročný závod s velkou konkurencí. Sobota ráno. Probouzíme se kolem osmé. Je krásné, slunečné ráno, teplota někde kolem 10 ti stupňů. To ovšem vůbec nevadí bikerské omladině, která se právě staví na start jejich junior xtra trophy. Trať dětských závodů vede již tradičně kousek od naší chaty a tak si zpestřujeme snídani fanděním. Prckové jedou jak o život, občas se některý z nich zalekne naplno povzbuzujícího Patrika. Kolem jedenácté už i většina dospěláků vyměňuje civil za dresy. Půl hodinky před startem už se v početném startovním poli nedá ani hnout. Letos se na trať vydá skoro 1300 bikerů. Start! Někteří vystřelí, jak splašení, jiní šetří síly. Prokličkujeme louku, do kopce, z kopce a najíždíme na dlouhou, ubíjející rovinku. Kdo se za někoho neschoval, má smůlu. Pomalu mi začínají docházet síly, mám první krizi a dojíždí mě známé firmy v čele se Zahradníkem. Překonávám jí až v prvním ostřejším kopci po louce, kde opět všechny své soupeře dojíždím. Chvilku jedeme s Martinem, nakonec ale nedokáže uviset mému zběsilému tempu. Ujíždím mu v prvním rozbahněném sjezdu. A už tu máme průjezd areálem do druhého kola. Hlasatel pobízí davy k fandění, davy fandí, a já si připadám jako největší profík. Ať se děje, co se děje, neslezu, mlýnici pokořím. Za obrovského potlesku a povyku diváků neohroženě šplháme až na vrchol. Dobře vím, že přijde dlouhý sjezd, jedu naplno. Žrací stanici míjím bez povšimnutí, na obzoru přede mnou vidím zelenou tečku, která se nenápadně zvětšuje. V kopci se už k tečce přibližuju mílovými kroky, začínám rozeznávat ladné tvary Davčovy zadnice. Juchů, konečně někdo známý. Davča bojuje, mužská ješitnost mu nedovolí pustit mě dopředu a tak se poslušně řadím za něj. Pokud se ho udržím, bude to pro mně báječný úspěch. Bohužel po pár metrech, kousek za sršním hnízdem padám z kola do bahna a Davča mizí. Podniknu ještě pár marných pokusů o znovudojetí, ale nakonec se nechám ukecat známou z chrudimi a jedeme spolu. Trať se teď klikatí rozbahněnou lesní cestou, nahoru a zase dolů. Přichází sjezd, ve kterém si připadám trochu jako na kluzišti a s hlasitým "UHNIII, NEMÁM BRZDYYYY" předjíždím jednoho klouzajícího se človíčka za druhým. A to už se vracíme na starou trasu. Chytám se borce z týmu Vemblódů a chvíli parazituji v závětří. Přejedeme železniční přejezd a znovu nás to vede do kopce, z minulého roku si matně pamatuji, že do hodně dlouhého kopce. Asi po deseti minutách začínám ztrácet morálku a zpomaluji. Naštěstí v dálce vidím opět zelenou tečku a tak znovu přidávám a na louce dojíždím Davču. Znovu jásám, vykládáme si zážitky a ujíždím mu. Kousek dál moje psychika dostane další příjemnou fůzi, protože zahlédnu Mamku s Hadříkem. S hlasitým výkřikem "MAMÍÍÍ" zrychluji a dojíždím je. Za sebou slyším poznámku jednoho ze soupeřů..."To si snad dělá srandu..." Směji se od ucha k uchu a snažím se povzbudit totálně vyšťavenou mamku. Předjíždím jí (to jí asi moc nepovzbudilo) a hulákám na ní, ať se mě drží. U cedule 5 km do cíle se ohlédnua oni nikde. Hmmm....tak jedu dál. Vlasně už nejedu, letím (alespoň se tak cítím). 1 km do cíle a já předjíždím Járu. Na louce svedeme litý boj o lepší pozici, kterou nakonec uhájím a cílovou pásku přetínám jako 342. s časem 2:58. Snad poprvé se v cíli usmívám. --Kač--
Okolo republiky nonstop s Paťou Bartíkem!!!
Jet s Paťou kolem republiky je zážitek na vždy. Kdo to nezažil, tak neuvěří jak ten člověk umí jezdit rychle na kole. Závod se startoval ve čtvrtek 2.8.2007 v 11:00h. v Bystřici u Třince. Startovalo se po 3 minutách a Paťa měl startovní číslo 13 a startoval v 11:36h. Do cíle dojel v sobotu ve 22:12h a umístil se na nádherném 2. místě v čase 58:35h. I když nevyhrál, tak byl největší hvězdou, protože to, co předvedl bylo něco neskutečného. Po startu se držel na předních místech. V kopcích byl nepřekonatelný a na kontrole která byla na kopci byl jako první. Dlouho si počínal velmi dobře. Pořád valil do kopců jak blázen. Ten člověk prostě nahodil pilu a tu nesundal ani na rovine a ani v kopci. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby tam měl možnost naložit ještě víc
. Celá cesta byla proti silnému větru, teda až do otočky ve Skalné u AŠE a on pořád měl průměr 30,5km/h. V Hrdaci Králové na něj přišla krize, ale i tak jel pořád rychle. V Mělníku se zastavil na 1,5h aby si odpočinul a vyspal se, ale to se mu nepodařilo, takže nespal. Asi okolo 4h ráno jsme se teda vydali dál. Celý den se trápil až mi ho bylo líto. V hlavě mi šrotovala myšlenka: jak to může dojet, když je na tom docela špatně. Byl až 3. od konce, ale to jsme mu raději neříkali. Chybělo mu asi 100km do Skalné a on začal usínat po cestě. Jak viděl, že se dá zastavit na polňačce, tak neváhal a zastavil. Lehl si pod deštník, aby na něj nesvítilo slunko a na chvili si odpočinul. Potom vstal a řekl, že si jde vyfotit krávy co tam byly o kousek dál. Protáhl se a řekl: Jedem dál, už není čas. Tak jsme jeli, sice pomalejším tempem, ale jeli. Do Skalné jsme dojeli v pátek kolem 16:25h. Šel se okoupat a převléct. Najedl se a chvíli poseděl a kecali jsme. Hlavně jsem se ho ptala jak se cití a odpověděl mi : TEĎ SE CÍTÍM DOBŘE, NIC MĚ NEBOLÍ, ALE AŽ SEDNU NA KOLO, TAK ZAS NEBUDU VĚDĚT NIC. A to je pravda, protože, jak jede, tak neví ani co chce na jídlo a pití :o) Celou dobu, co tam odpočíval do něj rýpala jeho známá, která taky jezdí tento závod. Ona ho dokázala vyhecovat, že si to nedokážete představit, jak potom ze Skalné jel, ale než odjel, tak si nechal udělat masáž. Pak sedl na kolo v 18:05h a jeho tempu jsme skoro nevěřili. Jak říká ROSŤA: dokonce jsem řadil i pětkuod otočky nahodil zase pilu a tu nesundal až do menší pauzy na benzince, kde se prospal 10minut a snědl polévku. Pak zase sedl na kolo a valil jak drak. Přišly krátké a prudké kopce, které nemá rád a tak jel zase trochu pomaleji. Ale to si mohl dovolit když za jednu noc zmenšil náskok na prvního o asi 4-5h. V noci postupně stahoval náskok až se potom dostal na 2. místo kousek před Uherským Ostrohem. Druhé místo už si nenechal sebrat a pořád zvyšoval náskok před třetím Pepu Trchalíkem (loňský vítěz a Paťův kamarád). Když jsme dojeli do Uherského Brodu, tak tam na něj čekali kamarádi Rosťa a Hadřík a chvíli jeli za ním a povzbuzovali ho. Po asi 5-10km jsme je naložili do auta a jeli s náma až do cíle v autě, takže jsme rozšířili posádku auta na 5 lidí (Zuzka, Michal, Lojza, Hadřík a Rosťa) a dotáhli ho do cíle. Když nám chybělo jen 90km do cíle, tak jsme zastavili a Paťu jsme namasírovali, protože ho boleli ruce a řekla jsem mu: NEDAL BY SIS TŘEBA PIZZU? TAŤKA TĚ ČEKÁ PŘED VELKÝMA KARLOVICEMA, TAK MU ZAVOLÁM AŤ TI JI KOUPÍ. A to se mu pak rozsvítily oči a jel si pro pizzu. Podle mě byl rád, že ho tam někdo čeká. Dojeli jsme za taťkou Mrazíkem a sedli na lavičku. Rozdělali pizzu. Hned jak ji snědl tak se oblekl a jeli jsme dál. Přišly kopce a tak se na ně už nějak vyšplhal. Už byl fakt dost unavený a tak jsme byli rádi, že jede a drží si pořád 2.místo. Vyjeli jsme na Bumbálku a sjížděli na Bílou a na Ostravici, kde byla kontrola a tam jsme zjišťovali, jestli je stále druhý. Bylo to nějaké zmatené, tak jsme sami nevěděli jak na tom je. Potom asi 25km před cílem přijela pořadatelským autem Hanka a prý mu řekla, že Pepa je kousek za ním. To jste pak měli vidět, jak na to dupl a valil 50 a někdy i 60km/h až do cíle. To bylo něco neuvěřitelného. Po 1200km v nohách jet tak rychle a držet to tak dlouho až do konce. To jsme pak na cestě brzdili provoz, protože jsme jeli 3auta a hecovali ho a fotili. Jak dojel do cíle, tak jsem na něj hodili deku, aby byl v teple, donesli Coca - Colu. Zavedli ho do sprch a donesli suché věci. Nejlepší bylo, že on normálně reagoval jako kdyby žádný závod nejel. Dělal si srandu a vypadal dobře. Celou dobu, co jsme za ním jeli v autě, tak mi vyzváněl telefon každý se zajímal jak na tom Paťa je. Hlavně Jitka pořád volala a psala nám informace jak si vedou ostatní závodníci. Všechny vzkazy co mi kdo nechal pro Paťu, tak jsem mu je hned řekla a ten se vždy zasmál:o) Jinak asi si teď každý zapamatujem básničku, kterou vymyslel Rosťa PATRIČKU, PATRIČKU, CHCI TĚ MÍT NA TRIČKU. KDYŽ BUDEŠ JEDNIČKA, KOUPÍM TI SLONÍČKA!!!!!! Samozřejmě, že sloníčka dostal i když nevyhrál. Po tom, co předvedl do cíle bylo šokující a každý se pak k němu choval jako kdyby vítěz byl.
Jinak všechny vzkazy na diskuzi si potom přečetl a hodně ho to pobavilo.
Tak Paťo jen tak dál a držím pěsti v dalších ročnících a závodech. Příště s tebou jedu zase!!!!!
BYLO TO BOŽÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!
ZUZKA
Máme za sebou závod Rubena Manitou Železné Hory. Tento závod se konal v Chrudimi. Je to hezké město a je to i hezký závod. Jen by pořadatelé po tolika mohli vědět jak se co má a mít zkušenosti po tolika ročnících. Byl to spíš takový závod podobný orienťáku. Docela špatně značená trať a pořadatelé chyběli na mnoha místech. Trať byla hodně na kořenech a kamenech a z toho mě bolí záda ještě teď. Hlavní závod byl dlouhý 115km a od nás byl nejlepší Rosťa. I po 200 kilometrovém závodě v Rakousku dokázal tenhle závod zajet dobře. I když celou noc před závodem nespal. Jelikož jsme měli ubytování luxusní, tak jsme se s Rosťou a Hadříkem nevyspali, protože jsme měli pod oknama hlavní cestu, kde jezdili auta prostě pořád!! za to druhá pulka od nás spala v jiném penzionu a myslím, že Ti se měli báječně. Jinak to byl vydařený závod. Sice jsme ho nevyhráli, ale vyhráli jsme dvě ceny v tombole a to se stane málokdy. Jen Iva dokázala dojet na druhé místo v ženách nad 40let na dlouhé trati. Kdybych měla mluvit za sebe, tak jsem ráda, že nás tam bylo tolik a byla sranda jako vždy.
Njn, Rosťovi nějak nesedlo jídlo a pak ho málem sežral brouk a pak máme školní fotku se svítícím psíkem :))
Dodatek: Bylo to tam sjupr, protoze vy z Drasala jste Čupr lidi... dík za sqelý víkend... Kurtovi
Salzkamergut trophy:
Tak tohle byl, přátelé, jeden z nejtěžších závodů v mém životě. Nicméně mi to cyklistické utrpení bylo plně vynahrazováno nádhernými výhledy do údolí a tak si troufám říct, že to byl zároveň maraton jeden z nejkrásnějších. Bylo to poprvé, co jsme letos spali ve stanech a tak bylo legrační pozorovat přijíždějící závodníky, jak zápasí se stavbou stanů a přístřešků jim podobných. Počasí nám docela přálo, bylo pod mrakem, ale příjemně. Po ubytovacích manévrech jsme se hromadně odebrali na prezentaci a na slavnou pasta party, kde jsme dostali špagety za lístek a to bylo vše. Někteří nedostali ani ty špagety a místo toho raději svlažili hrdlo dobrým pivečkem. Nebo dvěma. Podle toho taky vypadal náš večerní program v kempu. Už víme, že se vyplatí vozit si na závody vlastního udržovače dobré nálady a taky víme, že i v naprosté opilosti se dá pořídit docela solidní školní fotka. Po troše blbnutí se naši dva extrémisti uložili ke spánku a Bárťa jim několikrát zařehtal na dobrou noc. Nevím přesně, jak probíhal ranní start trasy dlouhé 209 km, ale bylo to v 5 hodin ráno, za naprosté tmy a zimy. Rosťa a Petr byli na trati. V 9:30 se k nim po vydařeném startu za skvělých povětrnostních podmínek přidali i Hadřík a Luďa na své 50 km dlouhé trati. No a my jsme se vydali na naši 109 km dlouhou trať v 10:30. To už bylo poměrně horko a asi nikdo netušil, že bude hůř...První kopec se až na nějaké výjimky dal jet a většina ho taky jela. Myslím, že takový úvod do závodu nečekal snad nikdo. Ten kopec byl do kopce a mohl mít tak 12 km.Poprvé jsem chtěla vzdát. Sjezd mě ale přesvědčil, takže jsem pokračovala dál. Druhý kopec nebyl tak strašný, jako ten první, jen už nám začínalo být poněkud horko. Napojila se na nás krátká trasa a my jsme jim mohli jen závidět, že už to mají skoro za sebou. Zase přišel sjezd...no, spíš sběh. Totálně rozbahněný terén, rozjetý zhruba tisícovkou lidí, co byla v tu chvíli přede mnou mi nedával jinou možnost. Po velmi krátké chvíli jsme se dostali do nejatraktivnějšího úseku závodu a sice na skalní stěnu, okud byl nádherý výhled. Pak přišel zase sjezd a nádherná rovinka kolem řeky. Opět jsem chtěla vzdát. Ale naštěstí jsem potkala Bárťu v roli diváka a fotografa a hned se mi jelo lépe. Byla jsem zhruba v půlce. Pak se trať nemilosrdně stáčela vzhůru do hor a čekal nás nejtěžší úsek závodu. Kopec 19 km dlouhý. chtěla jsem vzdát. Ale jela jsem s velmi vitálním starým pánem a tak mi to bylo trapné. Když jsem svým vycházkovým tempem urazila asi 12 km, předjel mě Rostík a hned za ním Petr. Vypadali tak svěže, že jsem si musela odpočinout za ně. Pak už si toho moc nepamatuju, protože kdosi prohodil, že už máme málo času do konce limitu a tak jsem se snažila jet. Na 80. km se nečekaně objevil kopec, se kterým už jsem nepočítala a trochu mi narušil morálku. Chtěla jsem vzdát. Ale řekla jsem si, že když už jsem tam...Poctivě jsem ho vyšla a nadávala jsem na všechno a všem, nejvíc na počasí, ale nálada se mi spravila, v momentě, kdy jsem uviděla vrchol. Teď už jen z kopce dolů a jsem tam. Už ani nevím na kolikátém se objevil ten poslední kopeček, ale vím, že jsem snad ani neměla sílu pořádně nadávat a tak jsem mlčela a šlapala, abych to stihla do limitu. To se mi nakonec skutečně povedlo a do cíle jsem přijela se širokým úsměvem a s pláčem, který jsem po cestě úspěšně zadržovala. V kempu jsem obsadila první sprchu, která se uvolnila. Co na tom, že jsem se sprchovala se samýma chlapama, bylo mi to jedno... měla jsem radost, že už je to za mnou. Dojeli jsme všichni, až na Davču, kterého sklátily křeče na 80.km. Luďa s Hadříkem dojeli velmi slušně krátkou trať, Zuza, Iva, Michal, Martin, Tonda, Jindra a já jsme dali 109km a Petr s Rosťou ujeli neskutečných 209 km pod 15 hodin. V tom 35 stupňovém vedru to byly báječné výkony. Tímto vám všem gratuluju a máte můj obdiv. Jste dobří. --Kač--
PS: zde přidávám foto "udržovače dobré nálady :o)))
Příbamský Permoník:
Celou noc pršelo a protože jsme měli ještě v živé paměti "bahení lázně" v Chomutově, měli jsme trochu obavy. Nicméně ráno nás z postele vytáhlo sluníčko (a Hróňovo chrápání) a zahnalo všechny pochybnosti. Teploměr ukazoval velice příjemných 23 stupňů a my jsme se těšili na další skvělý zážitek z jízdy. Po krátkém přesunu z ubytovací jednotky na parkoviště závodníků jsme narazili na další torzo naší výpravy a sice na rodinu dědičových a jeliťáka Tondu, kteří byli po svatbě a vypadali, že by si místo závodu možná radši někde zchrupli. Po malých úpravách našich špičkových závodních strojů (nechápu, jak může někdo mít defekt ještě před závodem...) jsme se vypravili na start, kde jsme se potkali se zbytkem drásalteamu, poněkud bledými Linkovými, kterým nesedla snídaně. Po výstřelu startovní pistole si toho už moc nepamatuji, protože jsem se rázem ocitla jakoby v tranzu a jediné co mi utkvělo v hlavě byla písniča o jakémsi Radkovi. Trať byla hezká, první polovina byla celá z kopce, což bylo super až do chvíle, než si člověk uvědomil, že druhá polovina bude logicky celá do kopce. Naštěstí (a to fakt nechápu, jak to ti pořadatelé udělali) i ve druhé půlce se našlo pár fajnových sjezdů, na které bohužel pár lidí doplatilo lehkými odřeninkami. Po dojezdu do cíle, který si pamatuju jen tak mlhavě, protože zákeřná únava natolik skolila moje nohy, že už jsem je musela přemlouvat skoro nahlas, přišlo vysvobození v podobě kofoly a gulášku a jako třešiňka na dortu pro naší výpravu bylo kolo, které vyhrála Ivča v tombole. Hodnocení závodu je tedy ode mně velmi kladné, gratuluju všem, kterým tento závod vyšel tak, jak plánovali a pro ten zbytek mám útěchu...další závod je v Olomouci, tam se to určitě povede. Howgh. --Kač--
Mapa stránek